Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jako by se s těmi odchody roztrhl pytel. Po závodech na americkém kontinentě to zabalil Montoya a když v Maďarsku nahradil Jacquese Villeneuva testpilot Kubica, začalo se nahlas mluvit i o Kanaďanově odchodu. Ten se také na začátku týdne následujícího po GP potvrdil.

Když se podíváme do historie F1, synové slavných otců to neměli nikdy jednoduché, ostatně jako v kterémkoli sportovním odvětví. Je ovšem také fakt, že tatíci své ratolístky nijak nešetřili a dávali jim na frak. Mohl bych vás potrápit formou kvízu, na kolik takových dvojic si vzpomenete, ale nejsme na statistickém cvičení. Ať to byl otec a syn Parnellové, Pilettové, Fittipaldiové, Hillové či Rosbergové, až na výjimku, kterou tvořili Wilson a Christian Fittipaldi, to vždycky vyhrávali otcové.

Gilles a Jacques Villeneuvové jsou trošku odlišnou dvojicí. Gilles nikdy nezískal titul mistra světa, vyhrál méně závodů a v celkových statistikách za svým synem zaostává, ale v popularitě jasně vede. Proč? Nelze popřít, že oba dva byli osobnostmi velice svéráznými a „svými“, ale Gilles mi vždycky přišel jako daleko větší srdcař. Tak velký, že co se jeho působení u Ferrariho týče, může se mu snad rovnat jen Michael Schumacher. Jacques, to už byl produkt nové doby, větší showman, možná místy až příliš kontroverzní, ale rozhodně nepřehlédnutelná a zažitým klišé se vymykající postava. Chcete důkaz, aniž bych lil kolem sebe litry nejmenovaného značkového mužského deodorantu? Když Villeneuve havaroval v roce 1999 v pověstné Eau Rouge v belgickém Spa, vylezl z vraku s pusou od ucha k uchu a prohlásil: „Tohle byla moje nejlepší bouračka v životě!“

Jacques Villeneuve byl vlastně předurčen k závodní kariéře – Gilles ho vláčel ve svém karavanu po světě od jedné Grand Prix k druhé. A když tragicky skonal, byl tu strýček stejného jména, který dál zapaloval závodnické geny. A na rozdíl od některých dětí, jejichž otec zahynul na závodní dráze a ony nechtěly mít se sportem rychlých kol nic společného, Jacques byl přesvědčen, že korouhev rodiny Villeneuvů ponese dál.

Na závodnické pole vstoupil ve svých 15 letech, kdy absolvoval závodnickou školu Jima Russela, ale první tři sezóny v monopostech F3 mu nedaly šanci vyniknout. Nebo ještě přesněji, Jacques nevynikal. Po odbočce do Japonska mezi jezdce formule Nippon, což byla v té době jakási móda, přišla na řadu formule Atlantic a skok do formule CART. A najednou začaly Kanaďanovi padat karty, po čtvrtém místě v roce 1994 získal v sezóně následující titul šampiona a jako sladký bonus si lokl pěnivého moku i z poháru pro vítěze slavných 500 mil INDY. Taková hvězda musela prostě zářit nejen v Novém světě, a tak něco popostrčil Ecclestone, pro nějž byl syn famózního Gillese tím nejlepším obchodním artiklem pro formuli 1.

Vstup do formule 1 měl Jacques impozantní, ale ruku na srdce – nastoupil do špičkového týmu, který měl po odchodu Schumachera k Ferrari vlastně vymetenou cestičku k titulu. A tak byla jen otázka, zda nedojde k nějakému zvratu v týmové režii, což předpokládal málokdo. Po dvou marných útocích byl prostě předurčen k zisku titulu Hill a i když Villeneuve získal v té době jako čtvrtý pilot v historii při svém debutu pole-position (před ním pouze Farina, Andretti a Reutemann) a ve své první sezóně vyhrál čtyři závody (což se dosud nepodařilo nikomu), bylo jasné, že víc než vicemistra nezíská. O rok později už byla situace diametrálně jiná. Villeneuve nastupoval do sezóny jako favorit, jenže náhle mu vyrostl nečekaný soupeř v Schumacherovi, který za poměrně krátkou dobu dokázal zase postavit Ferrariho koníka na nohy. Sedm triumfů a zvládnuté finále v GP Evropy ve španělském Jerezu s proslulým kontroverzním Schumacherovým „nájezdem“ posadilo Villeneuva do křesla světového šampiona. Tušil v tu chvíli někdo, že tenhle věčně rozesmátý Kanaďan právě ukončil svou vítěznou cestu?

Následoval totiž pomalý sestup na nedůstojné pozice.a Kanaďan se v následující sezóně po zisku svého titulu stal šestým pilotem v historii, který jako obhájce titulu nevyhrál jediný závod (nepočítám samozřejmě ty, kteří po zisku titulu scénu F1 opustili a tudíž titul ani obhajovat nemohli). Nedá se říci, že by ztratil něco ze své rvavosti a dravosti, ale pouhá dvě třetí místa byla hodně hořkým rozloučením s týmem, ve kterém Jacques zatím sklízel povětšinou vavříny.

Následovalo dobrodružství jménem BAR, zpečetěné Villeneuvovým přátelstvím s Craigem Pollockem. Samozřejmě se mluvilo o pohádkových sumách, které Kanaďan za přechod do sice velkolepě pojatého, ale ze závodního hlediska nepříliš reálně orientovaného týmu získal, ale po rozčarování v předchozím roce tentokrát klesl ještě níž a nejenže nezískal ani bod, z šestnácti závodů dokončil jen tři. Rázem byly ty tam optimistické výroky a Jacques najednou musel přijmout roli, na kterou si jen obtížně zvykal. A tisk do něj nemilosrdně pral a utahoval si z něj, že jediné, čím je schopen zaujmout, je měnící se barva jeho řídnoucí kštice.

BAR předpovídal postup na stupně vítězů, vítězství samotná a tituly mistrů světa, ale za Villeneuvovy éry se dohrabal jen na ty nejnižší příčky na pódiu. Je to velice tristní, ale v barvách British American Racing Jacques v žádné ze čtyř sezón nepřesáhl počet jím získaných bodů číslo pořádaných Grand Prix v tom kterém roce. Množila se odpadnutí a bodované výsledky se stávaly více a více shodou náhod. Až příliš často se začaly ozývat hlasy, že Villeneuve se stává jen přepychově placenou hvězdou, která už má svůj zenit dávno za sebou. Oleje do ohně přililo i nepovedené smlouvání s McLarenem v roce 2001, o kterém kolovaly různé zvěsti. Zlé jazyky tvrdily, že Villeneuve setrvává v BARu jen proto, že by ho jinde už nechtěli a že stáj vyhazuje na jeho honoráři peníze, které pak chybí při vývoji vozu. Pollock si rozmazloval Jacquese sumou kolem 16 milionů $, což skončilo v roce 2003. Místo Pollocka, se kterým se Jacques znal téměř dvě desítky let, se do čela BARu postavil ostřílený David Richards, protřelý vedením seriálu WRC. Villeneuve najednou zjistil, že mu na paty nepříjemně šlape Jenson Button a jeho pozice se silně otřásla. Jejich týmový vztah se rázem stal předmětem úvah nejen bulvárních plátků. Boj o pozici v týmu přerostl hranice stáje a propíral se s takovou intenzitou, že i výsledky šly tak trochu stranou – ty ovšem nijak zvlášť valné nebyly. Když pak do závěrečné GP Japonska Villeneuve nenastoupil a v otázce jeho kontraktu bylo ticho po pěšině, začalo se bilancovat.

Villeneuve svým způsobem tak trochu kopíroval osudy některých dalších pilotů, jen zůstával na tratích déle. Phil Hill, Jody Scheckter či Mario Andretti, ti všichni mu byli podobní nejen tím, že získali jediný titul, ale také tím, že po mistrovské sezóně už nikdy žádný závod nevyhráli. Další srovnání samozřejmě může kulhat, Hill ani Scheckter už se nikdy do špičkového týmu nevrátili – Andrettimu se však taková malá rozlúčka povedla v samotném závěru sezóny 1982 na Ferrari. Když byl na poslední tři závody roku 2004 potvrzen Villeneuve u Renaultu, napjatě se čekalo, co předvede. Byl tu samozřejmě roční půst, ale vzhledem ke kvalitám francouzského vozu se čekalo, že by si Kanaďan mohl oživit pozapomenuté výsledky a napravit si renomé. Výkony se však bohužel pro něj pohybovaly ve stejných intencích jako v letech předcházejících.

Bezproblémové to nebylo ani potom u Sauberu. Předpokládalo se, že Jacques bude svou dravostí a zkušeností tahounem, kterého doplní výbušné mládí v podobě Massy. Místo toho měl Kanaďan co dělat, aby s Brazilcem udržel krok. A hodně lidí mu dost nevybíravě připomínalo, že do nynější sezóny se vplížil vlastně díky kontraktu ještě se Sauberem, a tak se ho nástupnické BMW nemohlo jednoduše „zbavit“. Snad i proto byla Jacquesova „vážná nehoda“ v SRN přijata jako spásné východisko pro všechny strany.

Těžko říci, kde se stala chyba. Jedni tvrdí, že Kanaďan zbytečně dlouho setrvával u BARu a lehkomyslně odmítal nabídky na lepší závodní post, snad i věřil, že BAR opravdu začne do tří let vyhrávat, jiní vidí příčinu v jeho rychlém vzestupu, při kterém nenasbíral zdaleka tolik zkušeností, které mu potom i mohly chybět. A dost možná hrála často roli právě jeho nezkrotná povaha.

Jedno je jisté, společně s Juanem Pablem Montoyou opouštějí F1 dva typově v něčem hodně podobní piloti a za oběma zůstane poměrně velká fanouškovská obec. Stejně jako u Montoyi se najdou ti, kteří na něj nedají dopustit a další, kteří jeho odchod přivítají jako vysvobození především pro něj samého. Přeci jenom ale odchází mistr světa a myslím, že nelze pominout to, co v F1 dokázal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář